Bylo to jedno z těch aut, které se nedaly přehlédnout. Malý kluk tehdy dostal od rodičů vzácný dárek – kovový model Lady Nivy vyrobený v bývalém Sovětském svazu. Netušil, kde k němu rodiče přišli, ale bylo to jedno. Byl šťastný.
V té době běžel v televizi legendární seriál Návštěvníci a právě jejich expedice měla Ladu Nivu, která uměla měnit barvu, jezdit sama a "krtkovat" , zkrátka všechno, co by dnes zvládla jen ta nejchytřejší Tesla… a i to možná ne. Niva se tak stala snem. A když se ten sen splnil, bylo jasné, že se o model bude pečovat s nejvyšší opatrností.
Model byl překvapivě detailní – sklopná sedadla, rezervní kolo pod kapotou, jemné stěrače, zrcátka, nárazníky. Každý z těchto dílů mohl snadno přijít k úhoně, takže se s Nivou nikdy nedělaly skoky ze schodů ani kaskadérské otočky. Jen klidná jízda podle pravidel silničního provozu… a občas nějaký ten terén, ale šetrně – žádné krtkování.
Dodnes, když ji člověk vezme do ruky, pocítí stejnou úctu. A obdiv. Ta ruská „neohrabaná“ Niva je totiž v měřítku 1:43 překvapivě křehká a krásná.
Ale co skutečné auto?
Lada Niva se začala vyrábět v roce 1977 a vyrábí se dodnes. Na svou dobu šlo o velmi moderní konstrukci – samonosná karoserie, plnohodnotný pohon všech kol, hmotnost srovnatelná s dnešní Škodou Fabia, která ovšem žádné kardanové hřídele ani redukční převodovky nemá. Původně měla sloužit hlavně na venkov, kde byla potřeba spolehlivost, jednoduchost a schopnost pohybu mimo asfalt. Jenže jakmile se rozjela výroba, stal se z Nivy nedostatkový artikl. Většina kusů šla na export – a třeba ve Francii nebo Německu se nabízely i verze s plátěnou střechou. Stylovka!
A pak přišly závody.
Tým Lada Poch si udělal jméno na nejslavnějších dálkových soutěžích světa – Rallye Paříž–Dakar, Faraonská rallye, Rallye Paříž–Tunis... V roce 1981 dojela Lada Niva na Dakaru jako 3. v kategorii aut s objemem do 1600 cm³. V roce 1982 to bylo 2. místo. A i když na celkové prvenství nikdy nedosáhla, stala se symbolem houževnatosti, jednoduchosti a neskutečné odolnosti.
Někteří dnes říkají, že je to auto zastaralé, nepohodlné, hlučné, těžké na řízení... a že uvnitř to vrže, bouchá a topení topí pořád. Možná mají pravdu. Ale tyhle hlasy patří jinam. Sem patří vzpomínky na dětský pokoj, na modrou Nivu na poličce, na sny o expedici… a na respekt k autu, které se nikdy nevzdalo.