Když měl náš kluk asi dva roky, začal se zajímat o kovová autíčka. O „angličáky“. A hned měl jasno – auta s rezervou! Žádné atrapy, žádná SUV – to se prostě nepočítá. Nejmenší přijatelné auto? Suzuki Jimny. Pick-upy ano, ale jen ty velké. A když kolem proburácel RAM, tak to bylo jasné „Juuuu!“.
Vrchol ale tvořily dvě auta – a tvoří dodnes. Defender, hlavně ten z beskydské horské služby. A pak Wrangler. Jeden černý, matný, na velkých kolech nám občas majestátně proplul kolem domu. Tehdy jsem pro něj začal shánět modely. Jeden za druhým – Defender, Wrangler, a když už jsme hledali další monstrum, najednou se v krabici objevily brouk, Mini, S15 LBWK, Alfa 155 V6… a jelo to.
Jenže kluk časem přesedlal na LEGO a angličáky zůstaly na polici. A pak přišla na svět naše dcera. A protože divoké holky postrádají respekt i strach, místo panenek rovnou: „Tatí, budeme si hrát s angličákama na kámoše, jo?“
Její top výběr? Pagani, Mustang, Porsche. Když má chuť na klasiku, sáhne po E-typu, Alpine A110. A když chce být drsná, vytáhne Torretův Charger.
A táta? Ten si nejradši vezme cool kombíka, starého brouka nebo Miniho od Mr. Beana. On je totiž jiný ročník než dcera – hned vidí spotřebu, cenu pneu, povinné ručení… Není s ním něco špatně?
Možná ne. Tatínek už nemusí být nejrychlejší. Už ani nepotřebuje jezdit FURTBOKEM. On je spíš jako pán doktor – takový, co se rád kochá. Co má čas, nespěchá, nehoní se. A na to mu úplně stačí model ve velikosti 1:1 v garáži.
Modrá Panda 900.
